Naše vztahy jsou různé
My lidé nežijeme sami. Jsme obklopeni jinými lidmi, a ať už chceme nebo ne, musíme s nimi udržovat nějaké ty vztahy. A takové vztahy mezi námi vznikají a budujeme je. Což se nám někdy daří víc a jindy míň, a každý vztah je také do určité míry unikátní. Někdy jsme s někým nerozlučnými přáteli na život a na smrt, zatímco jindy bychom toho druhého nejraději na smrt poslali, někdy se to vyvine až do stádia velké lásky, zatímco jindy je tu averze až nenávist. Záleží na tom, kým jsme my a kým je ten, s kým si vztahy utváříme a udržujeme.
Podobně je tomu ale nejen u jednotlivých lidí, nýbrž i u celých národů a států. Protože jsme schopni i celým společnostem přiřadit určité společné rysy, na základě kterých je pak považujeme za takové, za jaké je považujeme.
Kdybych měl popsat sám sebe z pohledu vztahu k jiným lidem, pak by se dalo zhruba říci, že mám rád obyčejné, tiché, nenápadné lidi, kteří poctivě pracují a tím si zajišťují obživu, přičemž berou zavděk tím, čeho se jim dostává, a pokud už nejsou se svou existencí spokojeni, nesvalují vinu na jiné, ale sami se snaží přičinit, aby bylo vše lepší, jejich představám odpovídající.
Nevadí mi ani lidé sebestřední, poměrně nabubřelí a mírně arogantní a povýšení. Tady to má už ale jeden háček. A to ten, že podobné vlastnosti bez problémů akceptuji pouze u lidí, kteří si právo na takové vystupování skutečně zasloužili. Nevadí mi to tedy například u těch, kdo se od píky vypracovali výš než já, nevadí mi to u lidí, kteří si zasloužili vysoký morální kredit svou inteligencí a pomocí lidem, jako jsou dejme tomu lékaři.
A co mi naopak vadí? To jsou hlavně lidé podobně, ovšem neoprávněně nabubřelí. Pochybné existence, které se domnívají, že jsou pupkem světa, ačkoliv pro ně platí ono známé české rčení ‚zvenku huj, uvnitř fuj‘. Takové s oblibou posílám do určitých nelichotivých míst. Stejně jako ty, kdo si myslí, že se o ně má zbytek společnosti dobře postarat, protože jsou líní se postarat sami, a ječí, když se jim náhodou nevyhoví podle jejich představ.