Moje rodina
Chtěla jsem už dlouho skončit v mé předešlé práci, finančně to nebylo až tak zlé, ale nebylo to to, co by mě opravdu naplňovalo a od nástupu jsem věděla, že tam prostě skončím. V podstatě jsem ale byla šťastná, byla jsem s mým přítelem, což je opravdový poklad v dnešní době, osamostatnila jsem se od rodičů, získala mnoho zkušeností. Co se ale týče vztahu v rodině, matka velmi špatně nesla, že jsem pryč, byla jsem 300 km od mého rodného města, rodiče na mnou byli jen 1x za 2 roky jako opravdová návštěva, 1 x když měli cestu kolem a 1x když se vraceli přes toto město z dovolené, vždy to byly výmluvy, jak je benzín drahý.
Nejezdili za mnou, za to já za nimi vždy, když to šlo. Matka se mě nikdy upřímně neptala, co v práci, nebyla na mě vůbec pyšná (z mého pohledu). Před touto prací jsem dělala prodavačku v obchodě, dle mého se za mě velmi styděla, protože pracuje ve službách a vždy mi psala něco ve smyslu, že neví, co má o mě říct zákaznicím, když se na mě zeptají… Cítila jsem se příšerně, neakceptovala mě. Nikdy jsem nefetovala, nebyla jsem takové to ,,hajzl“ dítě, svých rodičů si cením, ale nikdy nejsem dost dobrá.
Pak mi začala matka říkat pořád o vysoké škole, vždy všechny uznává, kdo ji má, titul je v mí rodině vším, ačkoliv ani jeden z mých rodičů vysokou školu nemá. Tak jsem postupně během mé druhé práce nad tím začalo hodně přemýšlet – jeden obor mě velmi zaujal, dostala jsem se na něj a celá rodina byla najednou se mnou spokojena. Jít na vysokou školu ale znamenalo se vrátit zpět do rodného města k rodičům (přítel mě podporoval, ale musel ještě necelý rok strávit ve své práci a pak by se vrátil za mnou). V den, kdy jsem se vrátila a musela jsem se rozloučit s přítelem byl jeden z nejhorších dnů, nejen, že jsem byla smutná, že spolu už nebudeme nějakou dobu bydlet, ale ani jsem nevěděla, co mě bude čekat.