Kdeže loňské lety jsou
I když už přes dvě desítky let létám do stále stejné země, dá se použít poupravené rčení filosofa, podle kterého dvakrát nevstoupíme do téže řeky. I když je mým cílem stále stejná země, dostává se mi do ní pořád hůř a hůř. A vinu na tom nenese tato země. Právě naopak. Ta nám Čechům cestování naopak za ta léta postupně víc a víc usnadňovala. Na vině mé rostoucí nespokojenosti jsou nabízející se lety.
Když jsem chtěl za předkoronavirových let létat do Jižní Afriky, bylo to, co se dopravy týká, prosté. Koupil jsem si v cestovní kanceláři letenku s přestupem v některé ze zemí Evropské unie, odletěl jsem, bez problémů v poklidu přestoupil, prospal se na evropsko-africkém dlouhém letu, vyzvedl si zavazadlo a bylo to.
Pak bylo toto mé každoroční cestování přerušeno zákazy souvisejícími s koronavirovou pandemií. Dva roky jsem se kvůli tomu nemohl do Jižní Afriky podívat. A když se to pak zase smělo, využil jsem první příležitost a byl zase tam. A pak zas a znovu. Ovšem už to cestování nebylo a není takové, jako za starých časů. Tedy za časů před koronavirem. Ba zdá se mi, že je to horší a horší.
První let po koronaviru jsem absolvoval ještě s Lufthansou. Bylo to znepříjemněné tím, že se musela celá cesta absolvovat ještě se zakrytými dýchacími cestami, ale naštěstí stačila poměrně prodyšná rouška a nevyžadoval se respirátor, a navíc krátce předtím zrušili i prokazování očkování. Takže jsem se jen trochu přidusil. Ale dopadl jsem lépe než ti, kdo cestovali přes Londýn.
A pak? Od těch dob už nejednou lapám po dechu, i když už se to obejde bez roušek. Lety přes západní Evropu zmizely z nabídky prodejců (vyjma Holandska s více než desetihodinovým čekáním při přestupu, což je hororově dlouhá doba) a vystřídaly je Qatar Airways, Turkisch Airlines, British Airways či Emirates. A zatímco s těmi posledními nemám zkušenosti, jinde jsem uspokojen nebyl. Všechny lety z Prahy zpožděné tak, že jsem měl v podstatě jen to štěstí, že jsem na poslední chvíli dobíhal v Doha nebo Istanbulu lety, které jsem doháněl jen čirou náhodou, v Londýně jsem dokonce doběhl své letadlo ve chvíli, kdy už mi vystavili letenku na následující den s tím, že ho nestihnu, nenaložená zavazadla, šestkrát pozměněné časy odletu zakončené zrušením letenky prý z jakýchsi provozních důvodů, vzájemné neodbavování se navazujícími leteckými společnostmi…
Po koronaviru se to ještě snad dalo pochopit. Vše se teprve znovu rozjíždělo. Ale dnes?
Dnes musím konstatovat, že chci-li letět do Jižní Afriky, funguje to tak, jak má, ale jenom v Jižní Africe. Kde před pár dny ležérně zvládli i globální problémy s počítači. Protože oni to nějak zařídit umí. Ale my ne.